Zvědomování se

Mé hledání je u konce. Cesta však zdaleka nekončí.

V knihovně jsem narazila na Marcelku z hor. Zase. Slyšela jsem o ní, byla před časem v Duši K...

Nyní vám předám to hlavní, co jsem si od ní odnesla. Vše zapadá do toho, co už vím, ale je to vysoko nad tím. Vše byly vlastně jen části, různé techniky, ale nikde jsem nenašla to hlavní. Co je za tím. Kam to má všechno směřovat. A přitom je to to nejjednodušší, s čím jsem se setkala! Tak už to holt bývá :-)

ÚVOD

Uvnitř každého z nás je vědomá a nevědomá část. U většiny lidí je aktivováno jen nevědomí - naše myšlenky (mysl) - programy, tedy ego. Abychom se z těchto programů, které nám způsobují tolik problémů, vymanili, musíme probudit vědomou část - Vědomí, tedy Vyšší vůli. V projeveném světě jsou zapotřebí obě části.

Vědomí je naplněná prázdnota - je v ní vše, ale nic není osobní. Když konáme z Vědomí, konáme pro dobro všech, ne jen pro to vlastní. Vše je tak, jak má být.

Nevědomý člověk se stává tím, co si o sobě myslí - ztotožňuje se s představami o sobě. Z pohledu Jednoty (Vědomí) není hubený nebo tlustý, chytrý nebo hloupý. Ve skutečnosti "jen" JE.

Vše se odehrává v naší mysli, myšlenky se zhmotňují. Svou osobní vůlí si tvoříme svou karmu. Také je třeba se očistit - uvidět, že nejsme dokonalí, ani přes nejlepší záměr. A být vděční - tj. cítit pokoru, že se o nás Vesmír postará. Karma pak po poznání Pravdy sama přestává běžet.

JÁ JSEM.

Je třeba vzdát se své vůle (ega, nevědomí, mysli, programů) a nechat vše plynout.

Být trpělivý. Nelámat nic přes koleno. Nepřemýšlet o minulosti ani budoucnosti, nic neřešit, Vesmír (Bůh) se postará (jako se stará o zvířata, rostliny). Jen se zvědomovat, nic víc. Když přijde myšlenka (program, pokušení), nechat ji plynout, nebrat ji osobně (nejsem to já, já jsem to plátno za filmem. Jsem klid). Neprožívat myšlenky emočně (to v nás zanechává stopu), jen si být vědom sám sebe (zvědomovat se). Zeptej se: "Kdo jsem?" Ale když to nezvládneme a emoce nás přece jen ovládnou, netrestáme se! Možná si to ještě máme odžít, naše cesta k sobě teprve přijde. (Postojem "No a co!" příjímám i svou temnou stránku, vždyť to - tělo - stejně nejsem já!)

Techniky na zvědomování se uvedu příště. Je jich mnoho, a každému sedí jiná.

Nechat vše plynout, nechat se vést znamená odevzdat se, nikoli rezignovat a být pasivní. Máme být aktivní. Pouze vyměníme svou osobní vůli, která je vůlí našich programů, za Vyšší vůli (Vědomí), která nás vede intuitivně. Poznáme to tak, že se nemusíme rozhodovat, nepřemýšlíme o tom, "nemůžeme" jednat jinak. "Bože (Vesmíre), udělej ty sám, co je pro mě dobré. Přijmu všechno, nechávám to ve tvých rukou."

Svoboda není tam, kde je ego. V egu jsme jen zajatci vlastních programů (myšlenek). Svoboda nastává až po odevzdání vlastní vůle. Mysl to ale chce složitě, a proto se cíli (tj. zvědomování se) brání a nastupuje jiné, zdlouhavé cesty, které jsou jí známější.

Veledůležitá je pozornost na pozornost - to znamená, že část pozornosti vedeme dovnitř (do srdce) a část ven. Uvědomujeme si tak pozorovatele uvnitř sebe. Nedáváme pozornost myšlenkám (hlavě), nezabýváme se jimi. Mysl se časem sama unaví. Při této "meditaci" můžeme libovolně pracovat, uklízet, vařit... Většina má u toho raději klid, ticho, ale postupně bychom se měli zvědomovat při všech činnostech.

Člověk je zvyklý zaměřovat se na to, co vidí. A přemýšlet o tom :-)

Žít v přítomnosti. Nic jiného ani neexistuje - celá příroda je v přítomnosti. Tráva nepřemýšlí, jak bude zítra růst nebo jak bylo včera ošklivo.. S přítomností nás dokáží spojit naše smysly, ale jakmile o všem začneme přemýšlet, mysl (ego) nás od přítomnosti opět odvádí.

Zároveň příroda nic nehodnotí. Nic není špatné nebo dobré, to jen naše programy (mysl) hodnotí. Když káně chytí myšku, je to dobře, nebo špatně? Pro koho? Je to dobře pro káně, a co pro myšku? Přemýšlí o tom vůbec myška, bojí se? A co pro nás, je to dobré, nebo ne? A co když sezobne "naši" slepici? Jak se změní náš pohled? V přírodě není dobré a špatné, vše prostě jen JE (já jsem). Když jsme uvnitřněni, jsme v rovnováze.

Problémy spočívají v našich myšlenkách - v představách, které nevyjdou. V přítomnosti však žádné problémy nejsou. Ego, které sídlí v hlavě, chce věci jinak, než jsou. Neumí setrvat v přítomnosti a z ní jednat - adekvátně (to se stává jen, když se s něčím setká poprvé. Pak už se zase jede podle zkušenosti, tedy z hlavy). "Chtít to jinak" vyžaduje hodně energie, a stejně to nakonec dopadne úplně jinak :-)

Muška jenom zlatá..?

Hledáme štěstí. Hledáme ho mimo sebe. Na tom, co najdeme, pak lpíme. A lpění je závislost. Například u jídla je, když ho musíme mít - za každou cenu - 3x denně (u sexu 2x týdně) apod. Důležité je nelpět na ničem, nic vnějšího nás šťastnými neudělá (nebo jen na chvíli).

Ne-chtění je vysvobozením, ale nejde přestat chtít násilím. Když se zvnitřníme (zvědomíme), odpadne to samo. Stejně tak odpadnou i všechny problémy a nemoci, které se snažíme různě odblokovávat. Pokud je odblokováváme, nacházíme pořád další a další a navíc na nich držíme pozornost. Různé techniky mohou být na naší cestě užitečné, mohou nám v dané úrovni pomoci něco pochopit, uzdravit. Ale je důležité na nich neulpět, posunout se dále až ke zvědomování se. Myšlenka je jako Had v Ráji. Obsah mysli musíme vyhodit celý - stejně jako obsah odpadkového koše.

Vše je v nás, smysly nás klamou (stejně, jako je tomu ve snu). Oddělenost, nepropojenost je vytvářena myslí. Z toho vznikají strachy (že něco nebo někoho ztratíme). Ve skutečnosti existuje jen Jednota, ale naše mysl - naše programy - vytvářejí dualitu. Když se rozpomínáme (zvědomujeme se), opět Jednotu nacházíme. Provazochodec si také nesmí uvědomit výšku pod sebou...

Když se zvnitřníme, nebudeme šťastní, budeme ŠTĚSTÍ. Staneme se LÁSKOU. RADOSTÍ. Ale nebude to žádná extatická radost, jen vyrovnanost. Harmonie. V přírodě také nenajdeme slzy, ale ani bláznivý smích.